...i když ano

Společenský marasmus osmdesátých let…Pocit marnosti, bezvýchodnosti, skepse…Pocit příslušnosti ke generaci zrazené – i zrazující. Zrazující sebe sama. To všechno se mi kdysi promítlo do téhle básničky, bezprostředně inspirované faktickou směšností počínání staršího kolegy. Když šel „na schůzi“ – brával si „sváteční“ opasek v barvách trikolory. Protože mu kdysi jakýsi „soudruh“ nošení opasku s trikolorou vytkl jako nikoli „socialistické a internacionalistké“ počínání, tím, že opasek občas nosil, připadal si jako hrdina a odbojář. Odvahu na tu „schůzi“ radši nejít ale neměl. Té básničce bude příští týden 26 let. Netušil jsem tenkrát, že dva roky po jejím napsání budeme prožívat něco jiného. Že budeme plni euforie, naděje… Dnes už vím, že euforie byla předčasná a většina těch nadějí se nenaplnila.  Ekonomicky jsme zcela jinde, než jsme tenkrát věřili, že budeme.  Věřím ale, že nejsem sám, pro koho je stáe ještě důležitější vědomí, že už nemusíme lhát. Jiným, ani sami sobě.

...pak jsme si přiznali že i trikolora zešedla a že vlasů moc nemáme a vůbec že nám víc než ideály chutná pivo archiv

i když ano …

tlačili jsme káru naloženou po okraj

sliby

iluzemi

i skvělým importním děsem

u kašny jsme se zastavili

abychom se nahnuli přes zábradlí

a nenašli vodu

dávný proutkař přišel

opileckým nosem

zavětřil

a řekl

tady voda není a nikdy nebyla

a lhal si sám do rukávu

protože nebyl nikým jiným než tím

kdo ji tam kdysi našel

zaplatili jsme účty v hospodách

i účet od života

a nechali jsme proplatit fakturu za naději

prvotřídní bankou

/ jednou z těch u kterých zaručeně nemáme otevřené konto /

opásali jsme se přes bedra trikolorou a na hlavu si nasadili rádiovku

a šli zívat na schůzi ideálních kejvalů

pro jaké jsme s nadšením a jednotně hlasovali

v minulých volbách

jenom něco nám ještě na tomhle obrázku vadilo :

ty krásně kýčovité barvy

všechno jsme zkusili pojmenovat a co mělo jméno

mělo i barvu jednou pro vždy

a ty barvy se jedna přelévaly v druhou

takže místo duhy z toho byla šedá

pak jsme si přiznali že i trikolora zešedla a že vlasů moc nemáme

a vůbec

že nám víc než ideály chutná pivo

v hospodě u ungrů kam chodil prý zápotocký

jsme pak půllitrům zkoumali dna

abychom zapili radost i žal

abychom dodrželi dekorum

s tou naší károu jsme dojeli až k černé skládce

a do rumiště času

jsme vysypali sami sebe až dospod

a několik frází navrch

aby po nás něco zbylo

aby něco zbylo po naší skálopevné ale ve větrech se kymácející generaci

která se umí drolit na písek pro ideál betonu pro ideál semknutosti

která hraje-li tragedii lidi se smějí neboť už vědí že je to fraška

a nic než frašku od nás ani od života nikdo už nečeká

a nic než frašku od nás ani od života nikdo už nežádá

a nic než frašku od nás ani od života nikdo nepřijme

jenom ty barvy které se přelévají ze strany na stranu a slévají v šedou

ve jménu vímjákoho ve jménu marasmu posledního rukypodání

protože vodu jsme nenašli a v kašně nikdy nebyla

i když ano

20.1.1988